Domácí Kultura Tata Bojs

Tata Bojs

204
0
Sdílejte

Olomouc má úžasnou atmosféru i architekturu

Hlavní hudební hvězdou olomoucké Majálesu byla skupina Tata Bojs, právem považovaná za jednu z nejúspěšnějších současných českých kapel. V Olomouci kluci z Hanspaulky Milan Cajs a Marek Mardoša Huňát začínají být jako doma, alespoň se to zdá podle toho, jak často se zde objevují. Zeptali jsme se jich proto na to, co je k Olomouci tak poutá. 

Jaký je váš vztah k Olomouci?

Milan Cajs: Olomouc jsem vždycky vnímal jako studentské s krásnou historickou architekturou. Je plné mladých lidí a má úžasnou atmosféru. Proto jsme tu hodně hrávali i přes týden, protože studenti jezdí na víkendy domů. Strašně rádi se sem vždycky vracíme a máme to tu rádi.

Je pravda, že poslední léta jste tu velmi často, má to nějaký konkrétní důvod?

Milan Cajs: Začalo to někdy před dvěma lety, když jsem tu byl na festivalu VZÁŘÍ v porotě. Od té doby se ta četnost návštěv Olomouce výrazně zvýšila. Jen v květnu jsem tu byl snad třikrát. Nešlo jen o hraní. Měl jsem tu nějaké přednášky. Pozval mě sem náš dlouholetý kamarád David Hrbek na výstavu Století relativity. Byla tu i PechaKucha night, takže se toho sešlo víc. Předtím jsme tu hráli v Jazz Tibet Clubu, což bylo už asi potřetí. Jazz Tibet je velmi příjemný klub, který máme moc rádi a hlavně máme rádi Vladimíra Foreta, který to tam dramaturgicky velmi dobře vede. Když jsme vydali album Ležatá osmička, tak jeden z koncertů turné byl v S-cube. Máme tady kamarádku Alenu Vavrdovou, která nám dělala kalendář. Zkrátka těch lidí a vazeb na Olomouc je strašně moc.

Mardoša: A to jsi ještě zapomněl, že jsme tu natáčeli záznam našeho koncertu. Bylo to loni na Dnech Evropského dědictví, hráli tu tehdy také Nylon Jail. Byl to vůbec poslední koncert a zároveň taková symbolická tečka za oslavami pětadvaceti let existence Tata Bojs. Tu jsme udělali v Olomouci, takže to je další významný zářez pro Olomouc.

A ještě jsi nezmínil projekt srdce na sile. To byl taky významný počin, ne?

Milan Cajs: Jo, to je vlastně pravda. Tohle byla další aktivita, která mě spojila s tímhle městem. Srdce byl typ komerční práce, který ale zároveň pro mě představoval velkou zkušenost. Díky investorovi bylo možné si leccos vyzkoušet a popustit uzda fantazii. U vlastních věcí totiž člověk vždycky narazí na to, jak to vlastně zaplatit. Když za tím stojí investor, tak tyhle starosti odpadají.

A investor chtěl tedy co? 

Milan Cajs: Zadání bylo zdánlivě jednoduché, komunikovat tvar srdce. To symbolizuje tlukot a pravidelný rytmus. V kontextu měl fungovat jako odpočítávání času do otevření toho centra. Lidé ale zároveň neměli moc tušit, co se vlastně odpočítává. Byly k tomu i nějaké webovky a další věci. Já jsem měl udělat to srdce, což se dalo udělat dvěma způsoby. Buď jako klasické srdce, které kreslí třeba děti na papír nebo ztvárnit srdce medicínsky s těmi tepnami. To jsem dokonce původně navrhoval, ale to se moc agentuře nelíbilo, takže jsem zvolil tu čitelnější variantu. Udělal jsem to jako nafukovadlo se světelnými body. Ale že pak přijde totální bouře, která to rozcupuje na padrť, to jsme nikdo nečekali. Byli jsme hrozně rádi, že to nikoho nezranilo. Pak se tam ještě instaloval narychlo alespoň ten obrys srdce, ale ten mě moc nebavil.

Jak trávíte léto? Znáte vůbec pojem dovolená?

Milan Cajs: Máme rodiny, takže s těmi rodinami musíme žít a věnovat se jim. Máme vyčleněné tři neděle v červenci, kdy nehrajeme a vždycky někam jedeme. Děti chtějí samozřejmě moře, takže letos to bude Chorvatsko. Pojedeme s kamarády mojí ženy. Já jsem tam dlouho nebyl. Jezdili jsme na Krétu, do Řecka, na Korfu, takže teď zkusíme zase Chorvatsko.

Mardoša: Já se sám moc nepouštím do takových velkých cestovatelských akcí. Mě stačí, když jsme na chalupě v Deštné v jižních Čechách.

Milan Cajs: On je takovej jezevec… (smích)

Mardoša: To je fakt, jsem rád zalezlej. Ale shodou okolností jsem stejně pořád někde cestoval. Takže v létě to bývá moře a v zimě máme rádi zase hory.

Znáte se od malička, nenastala někdy mezi vámi ponorková nemoc?

Mardoša: My se známe od školky, někdy od roku 1979. Zatím jsme neměli chuť se nějak pozabíjet, je to celkem v klidu. My nejsme konfliktní lidi. Co děláme společně, tak nás baví a to je důležité. To neznamená, že máme na všechno vždycky stejný názor. Naštěstí se vždycky dokážeme nějak domluvit. Milan prostě něco řekne a tak to je. (smích)

Co vy a sport?   

Milan Cajs: Sportům jsem holdoval v dětství. Pak jsem začal studovat výtvarné umění a se sportem jsem přestal. Hrával jsem tenis. Ale těch sportů v mládí bylo víc. Hokej, plavání, lakros.

Mardoša: My jsme spolu například chodili i do turisťáku. To bylo někdy na konci osmdesátých let. Tam jsme hráli ten lakros.

Jak vypadá vaše bydlení? 

Milan Cajs: My máme domek a máme malou zahrádku. Právě ta zahrada mě hrozně baví, pořád se tam kolem něčeho motám. Žádnej velkej zahradník teda nejsem, ale aspoň stříhat trávník nebo něco někde osekat svedu. Je to pro mě druh relaxace. Těším se na to, zvlášť když je nějaký pěkný den a sluníčko. Baví mě i opravovat ten náš domeček. Je to starý dům z dvacátých let. Jeho zdi mají svou paměť. Někde třeba jen tak seškrábnu omítku a hned tam na mě vykouknou nějaké staré výmalby. Mám rád dřevo, takže ho teď obkládám dřevem. Dům je, řekněme, taková moje zájmová činnost.

Jaký jsi vlastně tata?

Milan Cajs: Moje žena říká, že špatnej a já si myslím, že docela ucházející. Mám doma tři holčičky ve věku osm, čtyři a dva roky.  Je krásné vidět, jak rozkvétají a jak se každá profiluje trošku jinak. Jsou to tři úplně odlišné osobnosti. S každou se musím bavit trošku jinak, když po nich třeba něco chci a je to velká zábava. Ale je to taky obrovská dřina zvlášť pro maminku. Ta se o děti stará neustále. Když se chlap stará o děti déle jak půl dne, tak si naráz uvědomí, jak je to mateřství obdivuhodná a náročná činnost. Já jsem například přišel domů po obtížném dni a začal jsem se rozčilovat, proč je někde nějaký nepořádek a proč to nikdo neuklidil. Až když si to hlídání člověk sám vyzkouší, tak si uvědomí, že nějaký vyházený krámy jsou úplně na vedlejší koleji, protože musíš řešit tisíc jiných věcí. Pak je člověk rád, že večer lehne a usne u pohádky.

Za chvíli půjdete na pódium zahrát lidem na Majálesu. Máte ještě před vystoupením trému?

Mardoša: Jo, pořád. Samozřejmě se to trochu liší podle toho, kde člověk hraje a v jakém je celkovém rozpoložení, ale v podstatě je tréma vždycky. I kdybychom hráli jen pro deset lidí.

Sdílejte
Další článekA2 Architekti

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here