Domácí Design Pan Architekt

Pan Architekt

255
0
Sdílejte

Moderní architekturu neumí lidé číst

„Člověk, který neumí čínsky, může jen těžko hodnotit text napsaný v čínštině. Stejné je to s moderní architekturou. Spousta lidí se k ní kriticky vyjadřuje, ale jen málokdo jí opravdu rozumí,“ říká jeden z nejlepších olomouckých architektů jednadvacátého století Miroslav Pospíšil.

Text: Vojtěch Bílý Foto: Lukáš Navara

S architektem Miroslavem Pospíšilem jsem se setkal v jeho ateliéru kousek od centra Olomouce. Čekal jsem strhaného muže zavaleného prací. U obrovského stolu plného rozpracovaných výkresů ale seděl usměvavý a sebevědomý muž plný energie. Tu vkládá i do svých staveb, které rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co lze nejen v Olomouci najít.

U vašich staveb je stejně jako čistý vzhled vnějšku důležitá i funkčnost. Proč ale u některých staveb důraz na jejich funkčnost chybí?

Funkčnost každé stavby je prvotní příčinou jejího vzniku. Každý investor klade důraz na to, aby dům, který platí, naplňoval funkci, pro niž byl postaven. Rozdíl mezi běžnou stavbou a stavbou, která je architekturou, spočívá v tom, zda její předdefinovaná funkce s sebou nese nějakou další přidanou hodnotu. Tou může být variabilní využití, citlivé zasazení stavby na určité místo, její napojení na dopravu nebo řešení fasád, které přispěje k ekonomičnosti provozu. Tak jsme se dostali od funkce domu k jeho ztvárnění, tedy formě. Důležité je, aby funkce stavby byla v souladu s jejím ztvárněním.

Jaký je pro vás tedy ideální poměr mezi vzhledem a funkčností stavby?

Naprostá rovnováha. Oba zmíněné parametry stavby se navzájem doplňují a musí fungovat v symbióze, jsou navzájem neoddělitelné.

Mívají lidé představu, jak by měl jejich dům vypadat?
Každý má nějakou představu o vlastním bydlení.  Stává se ale, že třeba člověk, který žije celý život v panelákovém bytě, chce postavit rodinný dům a podvědomě přenáší dispozici svého dosavadního bytu do nového domu. Přitom by mohl mít něco trochu jiného a lepšího, ale je svázaný stereotypem svého dosavadního bydlení. Je na něco zvyklý a nechce se mu to měnit, byť by to bylo k lepšímu.

Je pro architekta nutné umět někoho odmítnout? 

Projektování je hodně o komunikaci. Investor předá architektovi zadání, architekt se pokouší zhmotnit představy investora v kontextu daného místa, veden svou intuicí, invencí, citem. Jakmile dospěje k řešení, kterým si je sám jistý, musí o správnosti svého návrhu přesvědčit nejprve investora, poté všechny subjekty, které mohou svým rozhodnutím ovlivnit výsledek. Pokud se mu nepodaří dospět ke shodě s investorem, aniž by musel výrazně ustoupit od svých představ, je lepší v samotném počátku od zakázky ustoupit.

Začínal jste rekonstrukcemi historických budov, dnes navrhujete moderní domy. Co vás bavilo více?

Dnes jsou pro mě určitě zajímavější nové budovy. Ale po škole jsem se chtěl věnovat něčemu jinému, než byla typizovaná prefabrikovaná výstavba. Tou lákavou alternativou byly rekonstrukce památkových budov.  Ke každé historické budově se muselo přistupovat jinak a spektrum těch staveb bylo velmi pestré. Měl jsem štěstí na zkušené starší kolegy, od kterých jsem se leccos naučil. V privátní praxi jsem se posléze několikrát setkal s kombinací rekonstrukcí s přístavbou a patrně od těch přístaveb jsem se dostal k projektování novostaveb. Rekonstrukce jsou navíc podle mne náročnější, vyžadují větší pokoru a trpělivost, a tu si myslím moc nemám.

Projektoval jste přestavbu olomouckého Prioru. Obecně tyto obchodní domy lidem ve městech vadily, není ale škoda se jejich původního vzhledu zbavit? I tyhle stavby přeci zastupují určité období architektury.

Stavby obchodních domů PRIOR byly ideologickým nástrojem tehdejšího režimu. Je pravdou, že některé z nich byly po stránce architektury kvalitní, jiné ale ne.  Výstavba těchto domů v historických centrech měst byla pro lidi dobrá v tom, že se dostali ke zboží, které jinde nebylo možné koupit. Já si třeba vzpomínám i na to, že jsme tam chodili se spolužáky na jezdící schody, ty jsem znal v té době pouze z pražského metra. Stavba olomouckého PRIORu byla nešťastně umístěna v blízkosti kostela Sv. Mořice v sousedství Horního náměstí. Podobné to ale bylo i v jiných městech. Otázka co s tím dál, je těžká. Kdybychom žili v zemi se silnou ekonomikou, tak budovu od soukromého vlastníka koupí stát nebo město a přetvoří ji na objekt pro danou lokalitu vhodnější. Bohužel doba taková není a dlouho ještě nebude. Než dospějeme k tomu, že města budou mít peníze na to, aby stavěla knihovny, kulturní zařízení nebo koncertní síně, měli bychom být vděčni soukromým investorům, kteří dávají své prostředky na architektonické zatraktivnění těchto budov.

Když jste začal pracovat na přestavbě olomouckého Prioru, napadla vás myšlenka nechat jej zbourat? 

Ano, ale to nebylo možné, takže jsme si řekli, že jej necháme zmizet. Nafotili jsme fasády okolních domů a ty jsme v návrhu zrcadlili na plochu fasády Prioru. K tomu jsem se pokusil zformulovat myšlenku navrženého řešení, příběh, který vysvětluje ideovou podstatu návrhu.  Za pár týdnů jsem se dozvěděl, že investoři si náš návrh vybrali k realizaci.

Je právě ten příběh, který k návrhu přikládáte, tak důležitý?

Nesmírně. Je důležité, aby každý návrh měl jasný filosofický základ. Jako příklad uvedu architektonickou soutěž na stavbu Národní knihovny v Praze. Pro mne byl nejzajímavější návrh, který se umístil druhý v pořadí, možná právě proto, že navržená “kapka-buňka” měla jasnou filosofii, jasný příběh a zdůvodnění, proč to tak je. Známý Kaplického návrh byl zajímavý, ale ten ideový základ vysvětlující, proč by to mělo být právě takhle, ten mi tam chyběl.

Když jste zmínil Kaplického chobotnici, dovedete si představit podobnou stavbu v Olomouci?

Asi ne, ale přemýšlím proč. Olomouc je hodně konzervativní, odmítla i budovu Středoevropského fóra, která je oproti Kaplického blobu hmotově velmi tradiční. Přesto se návrh setkal s velkou negativní odezvou, naprosto neprávem. Lidé tady nedokáží číst moderní architekturu, ale není třeba jim to zazlívat, nejsou k tomu vedení. Já neumím čínsky a těžko mohu posoudit čínsky napsaný text, jestli má nějakou literární kvalitu, když tomu nerozumím. S architekturou je to podle mě podobné. Stejně jako umí málo lidí čínsky, tak umí málo lidí číst architekturu a umění. A proto jsou proti moderní architektuře v defenzivě, která pramení z neznalosti.

O povolení stavby ale nerozhoduje veřejnost, jsou alespoň lidé na úřadech osvícení?

Typické pro dnešní dobu je, že téměř nikdo nechce nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Žádosti se posuzují ne podle kvality architektury předloženého řešení, ale podle toho, zda výsledná stavba může vyvolat negativní reakce. A to může vždycky. Typickou skupinou jsou památkáři, a to hlavně ve vztahu k soudobé architektuře v kontextu historických městských center. Můžete předložit kvalitní architektonické řešení, které příslušný referent hodnotí pozitivně, důvěrně, dle svého přísně soukromého názoru, ale po zvážení možných důsledků a reakcí vydá jednoznačně negativní stanovisko. Poté vám jeho nadřízený sdělí, že referentu památkového ústavu nepřísluší hodnotit kvalitu architektury, ale odborný referent posuzuje pouze splnění regulativ platných pro danou část města. Rozhodnutí úředníků jsou často vedena obavami, jaké budou reakce na dokončenou stavbu. Z hlediska možných budoucích problémů je pro ně lepší, když se raději nestaví nic. Často jsme potom svědky ostudných realizací ve významných prolukách v centru města Olomouce, kde vznikají soudobé stavby v bezpohlavním, historizujícím a podprůměrném duchu a kvalitě.

Co vy preferujete, zachování určitého stylu města, nebo byste dal zelenou právě moderním stavbám?

Jsem přesvědčený, že v jednadvacátém století by měly vznikat soudobé stavby. Pravdou je, že architektura byla vždy odrazem ekonomické, politické i kulturní situace. Když se na to člověk podívá optikou situace u nás, tak se diví, že občas vůbec něco kvalitní vznikne. A koneckonců když je soudobá stavba kvalitní, tak původní zástavbu respektuje a svou kvalitou ji zhodnocuje.

V Olomouci vzniká v posledních letech obrovské množství nových bytových domů, obyvatel zde ale nepřibývá. Nemáte strach, že se lidé z některých částí jen přemístí a zůstanou zde opuštěná sídliště?

To je zajímavá otázka, taky tomu nerozumím, pro koho se ty byty staví. Je ale pravda, že řada lidí bere koupi bytu jako investici a dál pak byty pronajímají. Nevím, jestli se dá očekávat přistěhování velkého počtu lidí do Olomouce, nebo je na dohled nějaká populační exploze, asi ne. Bytů přibývá, ale paradoxně počet obyvatel Olomouce klesá, jsme na hranici sto tisíc obyvatel. Možná je to i tím, že lidé žijí víc single. Já ale stejně tak nerozumím ani tomu, že neustále přibývají metry čtvereční prodejních ploch ve městě, i když kupní síla obyvatel je pořád stejná.

Vraťme se k vaší práci, kterou ze svých staveb máte nejraději?

Určitě všechny. (směje se) Hodně si cením budovy PET/CT v areálu Fakultní nemocnice, mám rád Krajský soud ve Studentské ulici, což byl první pokus, že jde věci dělat jinak, a tato stavba nás dost zviditelnila. To řešení bylo hodně netradiční a komplikované, bylo složité návrh prosadit, ale to je vždycky stejné. Mou práci provázejí stálé pochyby, pochybuji o sobě každý den, každou minutu, ale právě tato stavba byla zlomem, po kterém jsem si začal věřit víc. A jelikož jsem absolventem Slovanského gymnázia, tak mám moc rád i dostavbu této školy. Byl jsem moc rád, že jsem ji mohl navrhnout, byla to srdeční záležitost. Konečně díky této stavbě jsme obdrželi ocenění v kategorii novostavba v prestižní soutěži Grand Prix Obce architektů 2014.

Hned několik vašich staveb je v areálu Fakultní nemocnice, třeba centrum Biomedreg, které slouží hlavně výzkumu. V čem je projektování vědecké instituce jiné?

Je to obtížnější. Je náročné seznámit se s provozem, který se má v objektu odehrávat, pochopit všechny provozní vazby a technické souvislosti. Tyto stavby jsou pouze obálkou toho, co se odehrává uvnitř.  Lidé, kteří uvnitř pracují, preferují jednoznačně provozní vnitřní uspořádání. Vzhled budovy a jeho zapojení do okolí je až tak moc nezajímá. Respektujeme požadavky uživatelů a snažíme se je maximálně naplnit, avšak snažíme se také o to, aby námi navržená stavba byla architekturou. Je důležité, aby dům měl vysokou užitnou hodnotu, aby byl dobře začleněný do svého okolí, citlivě osazený do terénu, dobře orientovaný ke světovým stranám, správně napojený na dopravní infrastrukturu a také měl přidanou hodnotu v podobě kvalitního designu, ať již směrem ven nebo dovnitř. Když tohle všechno funguje, můžeme dům nazývat architektonickým dílem. Vždy doufám, že tohle všechno si uživatelé objektu postupem časem uvědomí, dům pochopí a budou si užívat pobytu a práce v něm.

A potěší to asi i vás, když se lidem stavba líbí…

To ano, mám radost z každé pozitivní reakce. Cesta od zrodu myšlenky, přes zpracování projektu až po hotový dům je dlouhá. Ohlasy vás potom ujistí o tom, že pochyby, které vás při práci provázejí, jsou oprávněné, neboť reakce jsou pozitivní i negativní. Najdou se lidé, kterým se vaše práce líbí, ale i lidé, kterým se to nelíbí vůbec. Z každé kritiky se ale člověk může poučit a zohlednit ji ve své další práci. Musí ale zůstat nohama na zemi a naslouchat svému okolí. Práce, kterou dělám je prací týmovou.  Já mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe bezva lidi. Patří jim můj velký dík

Miroslav Pospíšil

Narodil se v roce 1964 v Olomouci, studoval Slovanské gymnázium a poté stavební fakultu VUT v Brně. Po dokončení studií prošel několika projekčními kancelářemi aby se od roku 1992 začal věnovat soukromé projekční činnosti. Ve volném čase se věnuje malé kopané a dalším sportům. Rád jezdí i s rodinou na výlety do okolí Olomouce. Je autorem několika olomouckých budov, například dostavby Slovanského gymnázia, budovy Krajského soudu či několika budov ve Fakultní nemocnici. Za svoji práci získal řadu prestižních ocenění. Jeho snem je navrhnout někdy budovu muzea, divadla nebo knihovny.

Sdílejte
Předchozí článekRadovan Cibere
Další článekVýmluva

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here