Domácí Domov Půlmaraton bolel, přesto byl famózní

Půlmaraton bolel, přesto byl famózní

315
0
Sdílejte

Na dvacet tisíc fanoušků podél trati doneslo i mě do cíle letošního olomouckého půlmaratonu. Na vlastní kůži jsem okusil, jak je jednadvacetikilometrový běh v hanácké metropoli úžasný a plný emocí. Poznal jsem ale i to, jak moc může bolet. Dostat se do cíle rozhodně není zadarmo.

Text: Vojtěch Bílý Foto: RunCzech

Ten nápad přišel už někdy na začátku března, kdy organizační tým v Olomouci poprvé představil letošní půlmaraton. „Co kdyby sis to zaběhnul taky?“ zeptala se mě kolegyně a já bez váhání řekl ano. V tu chvíli jsem ještě netušil, co mě čeká.

Než se postavím na start, plánoval jsem poctivě trénovat a zaběhnout si alespoň patnáct kilometrů v kuse. Že zůstane jen u plánu, jsem si v tu chvíli nepřipouštěl. Do závodu zbývaly tři měsíce, ale já stíhal tak akorát povinnosti fotbalové sezóny. Plný modřin jsem ji přežil, a to včetně slavnostního zakončení v předvečer půlmaratonu, na kterém jsem místo klobásek pojídal doma připravené jáhlové rizoto. Když už jsem podcenil trénink, nehodlal jsem rozhodně podcenit stravu a tři dny před jednadvacetikilometrovou výzvou jsem nasadil stravu plnou sacharidů.

Nervozita odpadla až s výstřelem

Je odpoledne před půlmaratonem a já už pomalu začínám cítit předzávodní nervozitu. Ta se stupňuje s tím, jak kolem člověka na náměstí prochází jeden běžec za druhý. „Proč všichni vypadají trénovanější než já?“ říkám si a tiše závidím holkám z Ostravy, které vedle mě s úsměvy od uchu k uchu pózují televizním kamerám. Zažívám opačné pocity, žaludek se mi stahuje a ústa mi vysychají, jako bych stál uprostřed pouště. V tu chvíli orloj odbije šestou hodinu a začne se ukrajovat posledních šedesát minut života „před půlmaratonem.“

Ta poslední hodina ubíhá strašně pomalu, s blížícím se startem si ale začínám uvědomovat, jak moc Olomouc běžecký závod miluje. Náměstí se plní tisícovkami lidí a atmosféra je elektrizující. Stejně jako spousta lidí okolo stíhám udělat poslední fotky v suchém tričku a pomalu se vydávám k závodnímu koridoru. Netušil jsem, že je tak složité se do něj dostat. To je také snad jediná výtka k organizaci závodu, která mě napadá. Dostat se v tlačenici tisíců lidí, kteří totálně ucpali prostor mezi Horním a Dolním náměstím, k označeným vstupům, je úkol nemožný. Nakonec mi tak nezbývá, než spolu s několika dalšími závodníky přeskočit bezpečnostní hrazení a postavit se do závodního pole.

Je čas se naposledy zamyslet, jak závod odběhnout. Zatímco bájná hranice času v půlmaratonu je jedna hodina, pro mě leží na dvojnásobné hodnotě. Abych se na ni dostal, potřebuji běžet okolo pěti a půl minuty na kilometr. Tempo, za které by se mi možná zkušenější běžci vysmáli, je pro mě ale vražedné a rozhodně nepočítám, že mi bude na trati do zpěvu. Naposledy kontroluji utažení ortézy, zdobící mé tolikrát zraněné koleno a nervózně čekám na startovní výstřel.

Přesně v devatenáct hodin výstřel z rukou primátora města zazní, dav lidí přede mnou se pomalu začíná hýbat a po dvou a půl minutách od startu prvního závodníka se na svůj boj s jednadvaceti kilometry za zvuků Smetanovy Vltavy vydávám i já.

Elita sprintující v protisměru

První metry na dlažbě ale nejsou zrovna příjemné, a když se po několika stovkách metrů dostanu spolu s ostatními běžci do správného tempa, není mi po těle zrovna nejlépe. Tisíce lidí, lemující od začátku závodní koridor, ale dokážou zázraky a na prvním kilometru s překvapením zjišťuji, jak dobře se mi běží. Ba co víc, hned od začátku běžím zhruba o dvacet vteřin rychleji, než jsem si předsevzal. Až se bojím, jestli jsem tempo nepřepálil a vydržím aspoň do poloviny závodu.

Hned na druhém kilometru přichází první pořádný údiv, to když v protisměru probíhají elitní závodníci a jsou tak na trati už o tři kilometry dále. Navíc to, co předvádějí, není nějaký vytrvalecký běh, ale normální sprint. Nenechávám se ale rozhodit a v klidu si dál držím svoje tempo, sil mám dost a tak neváhám běžet pěkně u hrazení a nezřídka si plácnout s úžasnými diváky, kteří nastavují své dlaně. A běží se mi pořád lépe, takže když se dostávám do Smetanových sadů, s úsměvem si běh vyloženě užívám.

Neopomínám ale ani rady pořadatelů, na každé občerstvovací stanici zpomalit, vzít si dvě deci vody nebo iontového nápoje a zase běžet. I to mi pomáhá ve skvělém výkonu až k nějakému třináctému, možná čtrnáctému kilometru. Ve dvou třetinách trati začíná jít do tuhého a i já viditelně tuhnu. Cítím, jak mi pomalu těžknou nohy, a moje tempo polevuje. Na náladě nepřidá ani to, že jsme vyběhli z ulic obsypaných lidmi a ploužíme se po silnici kdesi v polích na míle vzdáleni centru města s vytouženým cílovým kobercem.

Nepředbíhám, jsem předběhnut

Od teď už jde o úplně jiný závod, jestli jsem až dosud spoustu lidí předbíhal, teď jich je poskrovnu. Můj výkon je teď jako na houpačce, po občerstvovací stanici zrychluji, ale brzy mi síly zase dochází, závodnický motor sepne jen ve chvíli, kdy probíháte u hlasitě fandících hloučků diváků. Na metu sedmnácti kilometrů ještě doběhnu v docela dobrém stavu, čekal bych, že blížící se cíl ve mně probudí poslední zbytky sil, ale opak je pravdou. Poslední čtyři kilometry budou ještě hodně těžké.

Začínají mě předbíhat lidé, o kterých jsem si na startu myslel, že už se s nimi neuvidím. A nevybírají si, dere se přede mě osmnáctiletá holka v křiklavě růžovém tričku, stejně jako prošedivělý stařík v nátělníku. Úsměv mi z tváře dávno zmizel a já se proklínám, proč jsem do toho vůbec šel. A nejde jen o tempo, už pěkných pár kilometrů mě bolí puchýře, které se mi s přibývajícími kilometry udělaly snad po celých chodidlech. Každý krok doslova bolí a metry přibývají zoufale pomalu. Do cíle zbývají tři, po dalších dlouhých minutách už jen dva kilometry a já pomalu začínám věřit, že na náměstí dorazím po svých a ne ve voze všudypřítomných záchranářů.

Poslední kilometr už mám mžitky před očima a zrak klopím do země. Modlím se, aby už byl konec a já se konečně mohl zastavit a posadit. Adrenalin zafunguje až v cílové rovince a já vymačkávám poslední síly, abych na modrém koberci v cíli neudělal ostudu. Usmívám se do objektivů fotografů, jako bych právě zvítězil a obrovsky se mi uleví. Je konec! Dokázal jsem to! Nechce se věřit, že se mi podařilo doběhnout a ještě k tomu v limitu, který jsem se stanovil. Časomíra se u mého startovního čísla zastavila na hodnotě 1:56:58. Je to pod dvě hodiny, jsem nadmíru spokojený a vyvracím obavy některých mých blízkých, že takový čas bez pořádného tréninku nezaběhnu.

V cíli sčítám škody. Obrovská modřina od ortézy na koleni, křeče v nohách i žaludku, na každé noze pět puchýřů. Nad vším ale převládá euforie z medaile, která se mi houpe na krku. Je pro ty, kteří doběhnou do cíle. Teď jsem mezi nimi i já.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here